SK TŘEBORADICE

Návrat kanonýra Jůzka do Podolí pokazilo zranění. Hříčka osudu, říkal

autor: admin | Srp 15, 2021 | A-Tým

převzato www.fotbalpraha.cz

Tahák 3. kola Pražská teplárenská přeboru? Návrat útočníka Roberta Jůzka na hřiště Podolí, kde dlouhá léta hrál. Teď ale přijel v roli hosta s Třeboradicemi, které po dvou kolech neměly ani bod a nedaly ani gól. Všichni byli zvědaví, jak si důrazný střelec povede. Ostře sledované představení nabralo nečekaný směr, už ve 26. minutě musel Jůzek kvůli zranění střídat. „Po patnácti letech jsem se zranil a přijde to zrovna tady,“ hlesl. „Je to hříčka osudu,“ dodal poté, co jeho tým vyhrál 2:1.

Měl radost z vítězství, pochopitelně by u něj byl ale raději na hřišti. Místo toho druhou půli sledoval v civilu s rodinou a známými, každou chvíli se s někým pozdravil a vtipně glosoval situace na trávníku. „To je divný, odejdu z Podolí a ono dvakrát vyhraje. Přijdu do Třeboradic a ty dvakrát prohrajou. Navíc se zraním, když patnáct let nejsem zraněný, asi nemám dělat kličky,“ bavil fanoušky, i když v jiné roli, než by si přál. Když sudí ukončil zápas, bylo vidět, jak moc je rád, že Třeboradice dosáhly na tři body. „Říkal jsem, že to chce trpělivost,“ oddechl si, že jeho tým vymazal z bodového i střeleckého konta nulu.

Ze zápasu jste musel brzy odstoupit kvůli zranění, které vám nezpůsobil soupeř faulem, ale problém nastal při pokusu o kličku. Co se tam vlastně stalo?
Chtěl jsem střílet levou nohou, při kličce, místo abych střílel, tak mě píchlo ve svalu.

Takže jste ze zápasu, na který se všichni vaši známí těšili, brzy odstoupil. Převládal smutek, zklamání?
Jsem nešťastný z toho, že jsem nemohl být na hřišti. Člověk musel vystřídat, ale to je prostě fotbalový život. Někdy to tak vymyslí, že se člověk prostě nešťastně zraní při kličce. Nebylo to cizí zavinění. První myšlenka byla, že jsem chtěl střílet na zadní tyč, ale v tu chvíli mě napadlo udělat stahovačku. Ta se povedla, soupeře jsem poslal na zem a pak při zasekávačce mě píchlo v noze a už to nešlo.

Z placu se vám zjevně nechtělo, zkoušel jste, zda to nepůjde…
Zkoušel jsem, jak mě to bude limitovat. Jestli to bude třeba osmdesát procent, tak bych tam zůstal. Ze hřiště se mi nechtělo. Ale cítil jsem, že jsem nebyl ani poloviční. Jakýkoliv souboj nebo změna směru, tak mě v tom svalu píchalo.

Nechtěl jste tedy riskovat větší průšvih a řekl si o střídání?
Myslím si, že tam trhlina třeba nemusí být, že jsem si sval natáhl. Kdybych hrál dál, tak by se to zranění mohlo zhoršit. Nemělo smysl nic riskovat.

I tak jste se stihl dostat do jedné šance, až si fanoušci říkali, že máte na Podolí žízeň. Mrzí vás, že jste se netrefil?
Měl jsem jasnou šanci, gólovku. Bohužel šla střela doprostřed brány, místo abych to dal k tyči. Hrálo se mi dobře, bylo to fajn. Celý ten poločas jsme byli takoví lepší, možná nervóznější.

Šance jste měli už do půle, třeba Kadlec, ale dát gól jste do pauzy nedokázali…
Povedlo se mi odstavit stopera a on pak šel sám, to bylo super. Ale i Podolí mělo možnost, kdy to odvracel Pařízek. Věděli jsme, že bude Podolí hrozit z protiútoků, hrají kompaktně, týmově. Dokážou z toho těžit. Člověk musí být v zápase s Podolím trpělivý.

I když už jste nebyl na hřišti, věřil jste, že zápas zvládnete?
Nejdůležitější byla ta trpělivost. Věřil jsem, že gól přijde a vyhrajeme.

Na začátku sezony ale Třeboradice ve dvou soutěžních duelech branku nedaly. Co se stalo?
Když vezmu ty dva zápasy, tak béčko Admiry hraje dobře, ještě byl těžký terén. Mají šikovné kluky, Admira B bude týmy porážet od šedesáté sedmdesáté minuty, jsou na tom skvěle fyzicky. Jsou namakaní. Když střídají, přijde na hřiště podobný hráč. Kolovraty to u nás ubojovaly. To bylo z 0:0, na obou stranách byly stoprocentní šance. Pak jednu proměnily, to se stává, kol je ještě hodně. Bylo hodně důležité tenhle zápas vyhrát a zvládnout ve středu Újezd nad Lesy. To bude moc důležité.

Pro vás vzhledem ke zranění nepřichází vložené kolo zrovna ideálně, co?
Doufám, že se dám dohromady co nejdříve. Nenahrává mi to. Zraněné místo zaleduji. Uvidíme, jak se to bude tvářit.

V přípravě jste góly dával. Hraje roli důležitost mistráků, nebo v čem je to jiné, že teď se Třeboradice v ofenzivě trápí?
Problém trochu vidím v podpoře od záložní řady. Potřebuji dostat balony do vápna, když tam nejdou, tak je to těžké a nemůžu dát gól. Nejsem typ útočníka, který dostane balon na vápně a udělá dva hráče soupeře a dá gól. Jsem závislý na podpoře od spoluhráčů. Máme hodně mladé kluky, jsou výborní na tréninku, ale je tam zatím složitější přenést svůj um a šikovnost do zápasu. Člověk jim ale věří, povzbuzuje je, při tréninku dělají všechno výborně, tam je to fantazie. V zápase je tam respekt. Musí se to naučit, na místě je trpělivost, ,ono to přijde. Mladé kluky povzbuzujeme, musí mít hlavu nahoře, nic jim nevyčítáme.

Pojďme ještě k zápasu na Podolí. Z domácího tábora vím, že se hráči zajímali, zda nastoupíte. Bylo tam nějaké hecování?
Hecování ne. Vůbec. S kluky moc v kontaktu nejsem. Jirka Janoušek se mě zeptal, jestli budu, tak jsem mu to řekl. Napsal mi, tak jsem mu odpověděl. Ale jinak s nikým v kontaktu nejsem.

Když jste přišel do areálu, nešel jste automaticky do domácí šatny, jak se to někdy stává?
Ne. Já jsem to nehecoval. Vůči Podolí mám respekt, soustředil jsem se na to, co bude na hřišti. Nejsem zastánce těch věcí směrem k soupeři, soustředím se na sebe. Ani plácání a povídání si se soupeřem. Nešel jsem tam a ukázal jsem tím myslím úctu k Podolí. Mám pokoru vůči týmu. S nikým jsem se víc nebavil, jen jsme si řekli ahoj.

Svému týmu jste ale něco do kabiny jako motivaci za výhru vypsal, ne?
Něco jsem vypsal a ráno jsem připravil i nějaké občerstvení. Byla to klasika, jako když jezdím s reprezentačními výběry – ovoce, hroznový cukr, pití. Aby člověk třeba i v poločase rychle doplnil energii. Za vítězství je tam taky občerstvení.

Zápas jste bral jako šlágr, zval jste na něj známé a podle ohlasů jste jich měl docela dost, že?
Když se někdo zeptal na zápas, tak jsem mu říkal, ať přijde. Bylo vidět, že po všech těch zprávách, že to lidi zajímá. Otázkou je, kdo se nakonec na zápas dostal. Myslím, že je fajn, když lidi na zápas přijdou, že přebor takové taháky má, že to má atmosféru. Uvidíme, jak to bude pro nejbližší zápas s Újezdem, ale pak se těším na Přední Kopaninu a na Urbana. To je můj známý, hráli jsme spolu.

Jenže on už v téhle sezoně i chytal. Všiml jste si toho?
(usměje se) To mě překvapilo, že byl Dan v bráně. On je ale v útoku šikovný, je to fajn hráč. On umí udělat kličku, je rychlostní typ, ale je taky závislý na podpoře týmu. Stejně jako já potřebuje dostat balon, pak si poradí.

Start Roberta Jůzka očima trenérů
Viktor Pařízek (Třeboradice): „Většinou to tak bývá, že když se někdo na zápas takhle těší, jde na hřiště přemotivovaný a může to skončit zraněním. Uvidíme, jak vážný problém to bude. Hráči, co v utkání nastoupili, se zhostili té role na výbornou. Naše góly dal Kadlec, který před zápasem prohlašoval, že vstřelí dvě branky, ve druhé půli jsme ho dali na hrot, aby neměl obranné souboje a neriskovali jsme případnou červenou kartu. Vyplatilo se to, rozhodl zápas, mohl z toho být i hattrick.“

Petr Majer (Podolí): „Ten zápas jsme nebrali tak, jako že je výjimečný, že hrajeme proti Robertu Jůzkovi. Byl to normální zápas s Třeboradicemi. On měl jednu šanci, pak se zranil, nemohl hrát. Pro mě bylo jedinou důležitou věcí udělat dobrý výsledek, a ten jsme neudělali.“

René Machálek/fotbalpraha.cz

Nečekaný přestup! Kanonýr Jůzek už pálí za Třeboradice. Jak se těší na zápas s Podolím?

autor: admin | Čvc 8, 2021 | A-Tým

převzato z fotbalpraha.cz

Přestup léta v Pražská teplárenská přeboru je tady. Odchod útočníka Roberta Jůzka z Podolí ke konkurentovi z Třeboradic překvapil fanoušky v celém hlavním městě. Zkušený bombarďák už řádí v novém dresu, když se trefil proti Aritmě i proti týmu Pragy. „Nové prostředí je pro mě novou motivací. Vycítil jsem, že bude lepší, když z Podolí odejdu,“ komentuje změnu dresu Jůzek.

Máte za sebou povedený start. Ulevilo se vám, že jste na gól v novém klubu nečekal dlouho?
Mám za sebou dva zápasy a dal jsem dva góly. Je jasné, že to potěší. Přišel jsem do nového týmu s nějakou reputací, tým měl nějaká očekávání, vědělo se, že dávám góly, tak lidé takhle koukají, jak si povedu. Samozřejmě se člověku uleví, když se to povede potvrdit. Ale nebylo to tak, že by mě ta povinnost dát hned gól nějak svazovala.

Přiznávám, že jste byl pro mě jednou z tváří Podolí a přestup mě překvapil. Co se stalo?
Nějaké důvody visely ve vzduchu už nějaký čas. Kvůli covidu se taky dlouho nehrálo, ale prostě po konci trenéra Jarolíma se hodně věcí měnilo a já jsem měl na řadu z nich jiný pohled. Hledaly se různé kompromisy, hledala se šance, jak by to mohlo fungovat. Ale teď jsem si vyhodnotil, že bude lepší, když odejdu.

Ten přestup ale vzbudil docela rozruch. Proč jste se rozhodl odejít do Třeboradic?
Celý život jsem tváří Podolí, jsem pravý Podolák. Tak mě berou i další kluby a asi by mě jen tak někdo nekontaktoval. Roli v tom hrál jeden z mých nejlepších kamarádů Petr Viktorin. S ním jsem se o řadě věcí bavil, věděl, jaká je situace a přišla nabídka z Třeboradic, která znamenala novou motivaci. Navíc v klubu skončil Petr Junek, takže hledali alternativu.

Měl jste i další nabídky?
Ozvali se z nižších soutěží, ale já jsem chtěl hrát přebor. V I. A třídě jsou za mě jasní aspiranti na postup Braník a Tempo, kluby, kde to dlouhodobě dělají dobře, nabídky ale přišly odjinud. Z klubů, kde jsem třeba nikoho neznal, prostě jsem zvolil Třeboradice.

Už jste si našel v rozpisu soutěží, kdy vás čeká derby s Podolím?
Jo, jo. Ve třetím kole. Teď se akorát v práci rozepisují služby, tak jsem se napsal, abych v termínu toho zápasu sloužil a nemusel řešit rivalitu. Nevím, jak to dopadne, nechávám to osudu.

Takže byste ten duel napoprvé raději vynechal?
Neprahnu po tom, uvidíme, jak to dopadne, zda dostanu službu. Když budu mít volno, milerád nastoupím. Ale když třeba dám gól, tak ho slavit nebudu. S vedením klubu jsme se rozešli v dobrém a myslím, že do klubu třeba v budoucnu nemám zavřené dveře. Podolí určitě přeju, ať se mu daří a udrží se v přeboru. Jen jsem teď prostě vyhodnotil, že bude lepší, když odejdu. Na některé věci mám prostě jiný názor.

Co na to říkali spoluhráči?
Kádr se hodně obměnil. Kluci, co jsem s nimi byl v kabině dlouhá léta, už také odešli, vyměnil se i trenér.

V minulosti jste byl i kapitánem, na kontě máte přes dvě stovky gólů. Tady není pochyb, co jste pro Podolí odvedl za služby.
Noví kluci to takhle s těmi góly asi ani nevnímají, pásky jsem se vzdal v rámci těch kompromisů, které obě strany dělaly. Ale znovu říkám, rozchod byl v dobrém. Když se také řešil můj odchod do Třeboradic, nepodal jsem přestup v termínu, kdy by byl odchod jen formalitou a za tabulkové odstupné. Řekl jsem jasně, že v žádném případě, že chci, aby se oba kluby domluvily. Přišlo mi to fér. Podolí dostalo nabídku, akceptovalo ji a za to jsem rád, že došlo k dohodě.

Vrátil jste se v parádní fazoně. Přitom jste covidovou dobu měl jako lékař těžší než většina ostatních. Jak náročné to bylo?
Střídal jsem ortopedii, traumatologii, řešily se u nás operace páteře, nádory, dělaly se akutní věci. Starali jsme se pochopitelně i o covidové pacienty, takže to bylo náročné. Člověk pak rád chodil běhat, když si u toho vyčistil hlavu, tělo si od toho stresu trochu oddechlo. Soutěže se zastavily, pauza přišla u mě mezi dvaatřicátým a čtyřiatřicátým rokem, myslím, že mi to z pohledu fotbalu dodalo novou energii.

Řada hráčů třeba skončila.
Vím o tom, že třeba kluci starší pětatřiceti let dohráli. Situace byla najednou jiná. Fyzička jde dolů. Byla dlouhá doba, kdy byli chlapi doma, zjistili, že je pohodlné jet o víkendu s rodinou na chatu. Já mám ale chuť hrát dál. A chci jít příkladem v tom, že sportuju. Lidi by určitě měli víc chodit sportovat. Mrzí mě, když to tak není.

Už jste vzal rodinu do Třeboradic?
Petr Viktorin říkal, že rodinu bude brát na fotbal od září, takže se přidáme a ženy se budou střídat v hlídání dětí.

Už se těšíte, až se začne hrát? Někomu třeba i trochu vadilo, že sezona začíná brzy…
Já myslím, že to udělali dobře. Za sebe řeknu, že bych začal klidně ještě o dva týdny dřív. Čím víc se toho odehraje, tím lépe. A čím více se bude blížit podzim, tak to může být náročnější.

To nezní v souvislosti s covidem úplně optimisticky.
Samozřejmě se hodně lidí proočkuje. Ale co se týče názorů na to, jak to bude: Já bych fakt poslouchal a věřil tomu, co říkají odborníci a epidemiologové. Každý má potřebu k tomu něco říct, ale já bych důvěřoval expertům, virologům. Takhle někdo něco řekne, vytrhne se to z kontextu, je třeba mít respekt k autoritám. Řeknu to tak, že věřím, že se toho odehraje co nejvíce. Můj pohled je takový, že je moc důležité, aby mohly trénovat a sportovat děti, aby měly sportovní návyky. Když by se třeba někdy zase přerušovaly soutěže, tak bych nechal běžet co nejdéle ty pro mládež třeba od sedmi do patnácti let. Samozřejmě ale chci, aby se hrálo všechno a zvládlo se toho co nejvíc.

Říkáte, že byste klidně začal sezonu o dva týdny dříve, už takhle někteří žehrají na to, že je příprava na sezonu krátká. Co si o tom myslíte?
V každém případě by měl některý z hráčů stejně dovolenou, byly by tam pracovní povinnosti, takže mi to přijde tak trochu jako zbytečná výmluva. Všichni už chceme, aby se začalo hrát.

Třeboradice v přípravě trápily divizní Horky. Trenér Pařízek si splnil velký sen

autor: admin | Čvn 6, 2021 | A-Tým

převzato z fotbalpraha.cz

Ve čtvrtek divoká přestřelka proti Uhříněvsi z I. A třídy (4:5), v sobotu před polednem pak velmi solidní remíza 1:1 proti divizním Horkám. Fotbalové Třeboradice, ambiciózní tým z Pražská teplárenská přeboru, si užívají fotbalu, jak to jde. „Máme za sebou těžké období a musím říct, že ten rozjezd je ještě těžší,“ konstatoval Viktor Pařízek, trenér týmu, který při absenci řady opor proti diviznímu soupeři odehrál na stoperu celých devadesát minut.

Máte za sebou druhý zápas, na první pohled to vypadá, že všechno šlape. V čem je problém?
Mluví o tom skoro všichni, hráčů je málo. Někteří kluci dokonce zvažují, zda budou pokračovat ve fotbalové kariéře.

To je narážka na konec Pavla Grznára?
Ten to avizoval už dřív, už v té první vlně s tím měl problém. Tam byly pořád nějaké restarty, docházelo u něj ke zranění, proto avizoval, že skončí. Ale jsou tu i další kluci, u kterých tenhle krok hrozí. Stačí se podívat na zápas proti Horkám.

Vždyť jste uhráli remízu 1:1, kde byl problém?
Zápas byl předem domluvený, všichni o tom věděli. A my jsme měli problém dát dohromady sestavu, a kdyby nám nepomohli cizí hráči, tak jsme ani nemohli nastoupit. Měli jsme v sestavě čtyři hráče, včetně mě, kteří tady normálně nehrají. Proti čtvrtku nám chybělo devět hráčů.

To je tedy poměrně zásadní počet. Může to být signál, že do budoucna hrozí problém?
Nezájem hráčů mě docela překvapuje. Bude to hrozně těžké dát dohromady. Myslel jsem si, a možná si to mysleli i mnozí další, že hráči se budou těšit, tak to je asi trochu jinak. Je jich asi méně. Mladá generace nejspíš zjistila, že je taky něco jiného kromě fotbalu. A třeba zjistila, že jí to baví víc.

To není pro fotbal dobrá zpráva. Navíc podobný problém řeší i jinde, nejste první, kdo o tom v rozhovoru mluví…
Vím, že tenhle problém neřešíme jen my. Jen mi potvrzujete moje slova. Já jsem se díky té absenci splnil svůj sen, že jsem si zahrál se svými syny v jednom mužstvu, v jednom dresu.

Přivedl jste je jako posily do Třeboradic?
Ne, ne, ne. Jeden je ročník 2003, ten odjíždí v létě studovat do Ameriky, takže tím pádem je pro nějakou devatenáctku nezajímavý, protože odjede v srpnu. Trénuje s námi. A druhý syn je normálně v kádru béčka Viktorky, ale když jsme měli krizi, tak jsme požádali, jestli by nám mohl pomoci. A já jsem si díky tomu splnil sen. Bylo to pro mě lákadlo a podali jsme navíc docela slušný výkon. Byli jsme diviznímu soupeři rovnocenným soupeřem.

Během zápasu si ale někteří vaši svěřenci posteskli, že hrají druhý zápas během pár dní, že jste ve čtvrtek hráli s Uhříněvsí. To je záměr, hrát takhle dvakrát v týdnu?
Tak mají hráči trénovat? Nebo hrát? Myslím, že je lepší vždycky hrát. Beru to tak, že jsou hráči, kteří vždycky musí něco komentovat. (usměje se) To bych nebral vážně. A můžou to říct i srdcaři, za které jsme rádi, že je máme. Jsou taky hráči, které ve třetí minutě něco píchne a odejdou ze hřiště a nemají vůli to překonat.

Když jste zmínil, že chybělo devět lidí. Znamená to, že z hlediska počtu hráčů vás bude na přípravu dost?
Je otázka, proč ti kluci chyběli a jestli vůbec budou pokračovat dál.

To je poměrně zásadní otázka, musel byste reagovat, že? Z béčka si ve velké míře pomáhat nelze…
Z béčka je těžké těžit, protože ti kluci už nahoru moc nechtějí. Je to pro ně rychlé, jdou si tam prostě zahrát. A když mají udělat něco navíc, tak už se jim moc nechce. Takže spíš je v pořádku, když někoho z áčka pustíme na zápas do rezervy. Opačně už nám to tolik nepomůže. Nemůžeme na to spoléhat, musíme mít kádr minimálně šestnácti, sedmnácti hráčů. Jinak tu soutěž nemůžeme normálně hrát, ani dohrát. Zápasů bude tolik, a příprava bude strašně krátká, nebude z čeho brát, zápasy budou náročné. Může docházet ke zraněním, mohou přijít tresty.

Kdy to tedy rozseknete ohledně posil?
Hledat musíme, ale není moc z čeho brát. Tyhle problémy řeší i jinde. Navíc, měli jsme tu na zkoušku hráče, který byl ještě před půl rokem v kádru béčka Viktorky a řekne vám, že má školu jako prioritu a že bude hrát raději nižší soutěž, že půjde do Uhříněvsi, kde bude mít o jeden trénink méně, aby se mohl věnovat škole nebo jiným zájmům.

Myslíte, že mladé hráče Pražská teplárenská přebor neláká?
Dřív jsme to brali, že jsme chtěli hrát vyšší soutěž, měli jsme radost, že o nás má zájem klub z té dané soutěže, dneska ale kluci přemýšlejí jinak. Doba je jiná. Je tam faktor školy a zábavy.

Stejně je ale zvláštní, že jste s Uhříněvsí v lepším složení prohráli 4:5 a v dalším duelu v okleštěné sestavě remizovali s divizním protivníkem. Čím si to vysvětlujete?
Proti Uhříněvsi jsme hráli prakticky se vším, co máme. Proti Horkám ale chybělo devět hráčů, dva kvůli zranění, další z jiných důvodů… A k tomu výsledku, když je krize, tak se mužstvo vždycky semkne. Myslím, že si kluci sáhli na dno, hecli se. Třeba nás soupeř z divize i trochu podcenil, když šel do utkání s týmem, co hraje o soutěž níž.

Co zvládnete do letní dovolené?
V pondělí si dáme ještě trénink a ve čtvrtek přijde zápas s devatenáctkou Meteoru. A tím asi skončíme, bude pauza. A pak uvidíme, jak to půjde. Otázka, jak se kádr dá dohromady. Přebor je dost těžká soutěž. Dojednané pak máme ještě tři přáteláky.

Zápas jste odehrál parádně, nezkusí vás šéf klubu přesvědčit, abyste přestoupil do Třeboradic a hrál?
Už jsem to taky zkoušel jako hrající trenér a nedělalo to úplně dobrotu, ale když bude krize… Chci určitě hrát dál, jsem v klubu domluvený.

Takže jste si kopl ještě přípravné utkání za Čakovice?
Že bych si šel v neděli zahrát? (směje se) To asi úplně ne. Co se týče přestupu do Třeboradic, nemám to v úmyslu, ale stát se může všechno.

Už vás na tohle téma škádlil šéf klubu?
To nevím, jestli zítra podepíšeme novou smlouvu. (směje se)

Mimochodem, viděl jsem na zápase jen v civilu Petra Viktorina, třeboradickou oporu. Ten nehrál proč?
Byl omluvený. Tam to chápeme. Byl v pátek na očkování proti covidu, tam je třeba dodržet klid, aby se něco nestalo. Má mít asi tři dny pauzu od zátěže. Jinak by určitě hrál.

Ztrácíme oporu, záložník Grznár končí s fotbalem. K rozhodnutí přispěl i covid

autor: admin | Bře 29, 2021 | A-Tým

převzato z fotbalpraha.cz

Superlativy se na zkušeného fotbalistu Pavla Grznára hrnuly ze všech stran. Když nastoupil v posledních letech za Třeboradice v Pražská teplárenská přeboru, bylo ho plné hřiště. Odmakal zápas a jeho kopací techniku obdivovali i trenéři klubů, kteří zavítali na nejvyšší pražskou soutěž v roli diváků. S tím je ovšem konec. „V Třeboradicích jsem dohrál, už nebudu pokračovat,“ prozradil 42letý Grznár.

Už jste si řekl, že toho čekání na fotbal máte dost?
Já jsem na konec s fotbalem myslel už nějaký čas. Když se teď opakovaně uzavřela soutěž, tak jsem si řekl, že skončím. Bydlím mimo Prahu, nějaký čas vás to stojí, roky člověk nezastaví.

Ale chválu jsem na vaši adresu slyšel v souvislosti s Třeboradicemi pořád. Nehecnete se ještě, až se Pražská teplárenská přebor rozjede?
Vedení už o mém rozhodnutí skončit ví. Zdravotně už to taky nebylo v pohodě, natrhl jsem si lýtko. O to bylo moje rozhodování jednodušší. Jak jsem říkal, já jsem na konec s fotbalem myslel už nějakou dobu a oddaloval jsem ho, co to šlo. Ta poslední vlna koronaviru tomu taky samozřejmě pomohla.

Říkáte, že vás fotbal stál čas. Je pravda, že je to možná nejcennější komodita. Ale v hlavním městě jste přece všude brzy, kdybyste byl ve vyšších soutěžích a musel jezdit štreky na druhý konec republiky, tak by to bylo horší. Ligu jste hrál, tak víte, o čem je řeč.
To je jistě pravda, ale když jste v lize, tak máte taky úplně jiné podmínky. Je pravda, že v Třeboradicích jsme také něco dostávali, ale pokud se bavíme o čase, tak máte nejen zápas, musíte jet třikrát v týdnu na trénink, to něco času stojí. Mám práci, bydlel jsem mimo Prahu. Prostě jsem si řekl dost. Říkal jsem si, že bych si zahrál u nás na Mělnicku ještě, ale i tohle padlo.

Chápu to správně, že poslední kapkou byl tedy koronavirus?
Je to tak, první i druhá vlna. Já už se teď prostě nedonutím běhat. A fakt by mě zajímalo, kolik z hráčů se vrátí k fotbalu, až se začne hrát. Starší i mladší kluci poznali, že mají najednou bez fotbalu na věci víc času. Mám obavu, že těch hráčů, co už nenaskočí, nebude málo.

Třeba jim budou chybět kamarádi a parta, ne?
To je samozřejmě pravda, že parta, srandičky v kabině, to všechno mi bude scházet. Bago, břevínka, prostě sranda, jak to v kolektivních sportech bývá. Je pravda, že když je člověk v práci, tak je to jiný svět. Třeba u nás jsou spíš kolegové vážní.

Tak vidíte, až se začne, třeba vás ještě přemluví…
Když se začne… Já už jsem byl ale fotbalový veterán.

A co třeba Jaromír Blažek v Újezdu nad Lesy?
Ale ten se nepočítá. (usměje se) Je pravda, že v Třeboradicích byla, když se řeklo střední generace, už řada třicetiletých kluků. Samozřejmě jsem s řadou z nich mluvil. Jsou také zklamaní z toho, že se nehraje. Je něco jiného, když musíte běhat nebo cvičit sám. Vidím to třeba u syna.

Jak to zvládá bez fotbalu?
Je mu sedm a má dva tréninky týdně on-line v pokojíčku. Je fajn, že se ti trenéři snaží něco dělat. Ale je to v pokojíčku. Odmala jsem vyrůstal s balonem, po škole se šel hrát fotbal, nebo případně hokej s tenisákem. Jenže teď je to všechno jiné.

Takže ztrácí o fotbal zájem a raději je u počítače nebo nějaké jiné technické novinky?
Máme zahradu, dřív jsme tam chodili tak nějak automaticky. Teď je to bohužel tak, že už ho trošku musím pobízet. Ale pořád máme venku branku a šijeme to na ní. Určitě ho do fotbalu nechci nějak nutit, ale když jsem mu něco ukázal, šikovný je, naučil se to rychle. Uvidíme, jak to dopadne.

V Třeboradicích jste zažil úspěšné roky, na co budete vzpomínat nejvíce? Bleskne vám hlavou třeba nějaký výjimečný zápas?
Bylo tam povedené období, když přišli kluci z Bohemky. To se dařilo, byl tam Petr Bartalský a další. Vzpomínat budu určitě v dobrém, povedených zápasů bylo fakt hodně. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem byl starší, ale musím říct, že kvalita soutěže šla nahoru. Vzpomínat určitě budu na zápasy s Přední Kopaninou, s Královicemi, kde byla velká kvalita. Byla utkání s béčky Admiry, Motorletu nebo třeba Žižkova. Viktorce jsme dali deset gólů, oni si v dalším kole vzali posily z áčka a byl to úplně jiný zápas. To ale k rezervám prostě patří.

V posledních sezonách ale přišly určité výsledkové výkyvy. Zmínil jste deset nastřílených gólů, ale byly tam i nečekané porážky. Proč?
Stalo se prostě to, že nebyli hráči. Když si to vezmu, bylo období, kdy jsme to táhli prakticky ve dvanácti lidech. Pak přišla nějaká vážnější zranění a najednou nás bylo málo. Tak se to doplnilo třeba kluky z béčka, jenže už jsem mluvil o tom, že přebor má svoji kvalitu, takže tam prostě musel být vidět rozdíl.

Až se začne hrát, přijde nějaké oficiální loučení nebo zápas? Hráč vašeho kalibru by si to zasloužil.
Já jsem si rozlučku užil, když jsem končil s profesionálním fotbalem. Tam mi to přišlo na místě. Já se do Třeboradic přijdu rád na fotbal podívat a dám si s kluky pivo, to bude stačit. Dobrých vzpomínek bude spousta i tak.

Tak děkuji za rozhovor a přeji hodně zdraví.
Jsme teď doma tři týdny po covidu, takže jsme si tím prošli. Naštěstí bylo všechno bez komplikací. Doba je v tomhle špatná, dva moji kolegové v práci v souvislosti s touhle nemocí zemřeli. Zdraví je to nejdůležitější.